Z KANÁRSKÝCH OSTROVŮMílovými kroky překračuji rovnoběžky dál od Evropy tam kde ještě doznívají kastaněty a hřmí Atlantik Rozseté korálky Dlouhé boje Pobřežní skály |
Z KANÁRSKÝCH OSTROVŮ- Jana Haasová
02 Středa kvě 2012
Posted Nezařazené
in02 Středa kvě 2012
Posted Nezařazené
inZ KANÁRSKÝCH OSTROVŮMílovými kroky překračuji rovnoběžky dál od Evropy tam kde ještě doznívají kastaněty a hřmí Atlantik Rozseté korálky Dlouhé boje Pobřežní skály |
02 Středa kvě 2012
Posted Nezařazené
inKoloběhem života projít bych chtěla. Narodit se larvou, jež by pod maskou motýlí vítězně uletěla. Znovu umírat Nemotornou larvou Pak laskavostí, |
02 Středa kvě 2012
Posted Nezařazené
in„Svojimi činmi kreslí človek svoju tvár.“ (J. P. Sartre)
Žmurk. Fotka. Úsmev. Žmurk. Fotka. Úspech. V detskejších rokoch občas som vo svojich fantasmagorických úvahách zablúdil tak hlboko, že som si predstavoval každé žmurknutie oka ako fotografiu. Sníval som, že všetky tieto obrázky si po životnom doputovaní môžem prezerať odkiaľsi z priestoru večnosti, usadený v pohodlnom kresle, a spomínať. Obraz každého dňa by tvorila mozaika z fotiek. Van Gogh, Picasso či Warhol by mohli každý svoj deň zachytiť výtvarne. Hemingway možno v poviedke, Sartre v eseji, Rúfus v básni a Beckett v divadelnej hre. Načo táto popletená úvaha?
Obzretie sa späť za našimi dňami nám vie napovedať mnoho. Čo sme robili, ako, s kým a kde, aký bol výsledok, čo nám to dalo, vzalo, ako sme sa posunuli vpred či vrátili vzad. Človek, keď chce, vie hodnotiť nielen na smrteľnej posteli či v starobe, ale každodenne. Ten, komu nevonia stereotyp a uspokojenie sa s priemerom, hľadá spôsoby, ako presahovať túto šedosť. Pátra po možnostiach zlepšenia sa. Jemu obzeranie sa späť pomáha. Nedávno uplynul rok, ako som si vymyslel prostriedok, ktorý mi je v tomto nápomocný.
Ide o obyčajný list papiera rozdelený na jednotlivé dni. Každý deň má svoje prázdne políčko. Do tohto priestoru si zaznačím to, čo som za uplynulý deň robil. Nepíšem si, samozrejme, o základných biologických potrebách (trónenie na WC…) a nevyhnutných úkonoch. Skôr udalosti také, ktoré mi zabrali určitý čas (najmä voľný čas) a na ich základe môžem zhodnotiť svoj deň. Napríklad značím si, že som bol v opere, v kostole či na futbal, že som čítal tú a tú knihu, že som pozrel onen film a strávil hodinku pri pive s priateľmi, že som napísal poviedku alebo sa vybral na prechádzku do prírody či na výlet. Poprípade že som strávil tri hodiny na facebooku. Na základe týchto záznamov následne zisťujem, čím plním svoje dni. Viem potom posúdiť, čo z toho dáva môjmu životu zmysel a čo ma na ceste k zmyslu brzdí. V čom by sa dalo ubrať, v čom pridať, v čom sa polepšiť atď. Niekedy aj pätnásť minút dennej investície času robí z dlhodobého pohľadu zázraky. Môj dobrý priateľ, s ktorým som sa za tento posledný rok delil o izbu, ma má ohľadom tohto za blázna. Vnímam to ako kompliment.
Filozof. S. Kierkegaard nám pripomína zodpovednosť za náš život. Podobne ako redaktor tvorí z písmen článok a zodpovedá sa zaň, tak sme aj my redaktormi svojho života, a ten tvoríme z dní, do ktorých máme tú česť sa zobudiť. Hocikto môže vytvoriť hotové dielo!
Každý deň je na jeho začiatku čistým papierom. A čistým môže byť aj na jeho konci. Ale potom načo žiť? Ak môžem konať, môj život bude hodnotným až vtedy, keď sa sebavyjadrím v činoch. Keď moju každodennosť opečiatkujem zmysluplnosťou. Podpíšem sa pod každý deň ako hrdý autor života. Nech väčšina z prežitých dní sa mi stane vydarenými obrazmi, za ktorými sa rád obzriem. Možno raz – z večnosti a z toho pohodlného kresla.
Žmurk. Úsmev. Žmurk…
„Medzi veľké objavy nášho storočia patrí poznanie, že zmenou postoja, môžeme zmeniť svoj život.“ (William James)
02 Středa kvě 2012
Posted Nezařazené
inčást čtvrtá.
V Sobotu jsem vstala velmi pozdě. Nějak mi nebylo do zpěvu. Venku byl ubrečený den a já nemohla přijít na žádnou veselou myšlenku. Přemýšlela jsem o Paulovi. Nemohla jsem se ubránit tomu pocitu, že ho mám hrozně ráda a bojím se, aby on chtěl být mým přítelem. Protože to bych si moc přála. Jen jeho přátelství, nic víc. Umyla jsem se a seběhla dolů. Taťka seděl v obývacím pokoji a díval se na televizi. Mamka seděla vedle něj a poslouchala sestru, která jí něco vyprávěla. Pozdravila jsem je. „Tak už jsi vstala?“ usmála se na mě máma. „Tak můžem snídat. Už je všechno na stole.“ dodala. Šla jsem si sednout ke stolu. Taťka vypnul televizi a přišel taky. Když jsme se posadili všichni, taťka se pomodlil. Pak jsme se dali do jídla. Snědla jsem svoje ovesný vločky a poslouchala jsem, co říkala máma. „Tak co je dnes v plánu zlato?“ zeptala se táty. „Musím opravit ten plot.“ odpověděl jí táta a bylo vidět, že ho ta vidina moc netěší. Mě to ale okamžitě vzpružilo. „Jaký plot?“ vyhrkla jsem. Táta se rozesmál: „Neboj. Tu váší díru vám nehodlám opravit. Myslím vylomenou plaňku za kůlnou.“ Oddychla jsem si. Po snídani jsem pomohla mamce umýt nádobí. „Co se stalo, že jsi dneska taková nemluva?“ oslovila mě mamka při tiché práci. „Nejsem. Jenom přemýšlím.“ odpověděla jsem. „A o čem?“ „Ále. Tak různě. O škole a kamarádech.“ odpověděla jsem neurčitě. Když jsem domyla, odešla jsem do svého pokoje. Stoupla jsem si k oknu a podívala jsem se na Evansovic zahradu. Pak jsem se zadívala daleko nad střechy domů. A najednou jsem cítila tak krásně. Nadnešená. Jako bych se nad ně rozletěla. Dívala jsem se ven z okna ještě chvíli. Po zahradě se plazila mlha a na okno dopadaly slzy deště. Pak mě napadlo, že skočím za Davidem. Možná že on mě rozveselí. Vyběhla jsem na déšť. Zem nepříjemně čvachtala a všude kolem voněl déšť a rozmočená hlína. Přeběhla jsem zahradu a prolezla jsem plotem. Přiběhla jsem ke vchodovým dveřím a zaťukala jsem. Za chvilku se zevnitř ozvalo, že můžu jít dál. Když jsem přišla, seděl Dave neochotně s Dickem v kuchyni a hráli šachy. Jajich matka se mě zeptala, jestli nechci čaj.
Oba jejich rodiče byli vždy velmi klidní, pohodlní, ale houževnatí lidé. Měla jsem ráda atmosféru u nich doma. Nebyla prostě taková jako u nás a to už bylo zvláštní. Svojí rodinu bych za nic na světě nevyměnila, ale mám to u nich doma ráda.
Ze shora se ozývala hudba, kterou poslouchala Gill. Poděkovala jsem za čaj, který se už vařil. V kuchyni bylo příjemně teplo a atmosféra by se dala jako vždy nazvat „pohodlí domova“. David se na mě vděčně usmál. „Konečně.“ vydechl s úlevou. „Už jsem myslel, že mě tu necháš napospas tomuhle.“ ukázal na rozehrané šachy a posunul se. Sedla jsem si vedle něj. Davea šachy moc neberou, Dick je má rád a já je miluju. S radostí jsem se pustila do záchrany jeho hry. „Proč jsi včera nepřišla?“ zeptal se mě Dave. „Nevím. Tak nějak jsem neměla náladu. Přemýšlela jsem o Paulovi. Je to zvláštní člověk.“ snažila jsem se mu to vysvětlit. „Aha. No, to nevadí. Hlavně že jsi přišla teď. Dick mě tu drží už od rána.“ řekl Dave. Podívala jsem se na Dicka. Ten zrovna usilovně přemýšlel nad tím, s jakou figurkou má kam pohnout. Chvíli jsme dál hráli šachy. Nakonec jsme to vzdali. Dick odešel do obýváku a my s Davem jsme vyběhli nahoru do jeho pokoje. Chtěla jsem Davidovi dál vyprávět o Paulovi, ale on nechtěl. „Podívej, tady jsem včera na cestě ze školy koupil nové noty.“ ukázal mi sešit s notama pro kytaru. A tím mě samozřejmě okamžitě dostal. „Ty jsi úžasný. To jsou Beatles.“ začala jsem si v něm nadšeně listovat. „Zkoušel jsi už něco hrát?“ zeptala jsem se ho. „Ne, čekal jsem na tebe. Myslím že jsou ale super. Prohlížel jsem si to už včera. Napadlo mě, že bychom zase mohli někdy zajít a podívat se do toho obchodu. Mají tam hodně nových desek a táta mi slíbil, že mi opraví ten přehrávač.“ sedl si na postel a začal hrát jednu písničku. Šlo mu to. Vždycky mu to šlo. On je prostě hudební génius. Podívá se na noty a hned to umí zahrát, jako samotný jejich tvůrce. Moc ráda jsem s Davem chodila do toho obchodu s hudbou. On dokázal vždycky vybrat správnou desku. Taky tam pouštěli hudbu a různý novinky. Musela jsem si ale vždycky poctivě šetřit kapesné a sem tam i něco odpracovat. „A ještě něco mám. Ale musím pro to skočit k Gill. Půjčila si to, víš? Hned jsem zpátky.“ řekl a vyběhl. Venku pořád pršelo. Podívala jsem se na Davidův stůl. Nebyl to jenom Davidův stůl, byl taky Dickův. David se musel o svůj pokoj dělit s Dickem. Nebo obráceně? Dick s Davem? To je jedno. Zkrátka bydleli spolu v jednom pokoji a vyhovovalo jim to. Na jejich psacím stole, kromě obrovského nepořádku, stála fotka v rámečku. Na fotce byl Dik, vedle něj stál David a pak já. Byla to moc hezká fotka i když já jsem tam vypadala dost děsně. Ale byla jsem to já, co se dá dělat. Usmíváme se a vždycky když se na tu fotku dívám, oči mi sjedou na Davea. Ofina mu spadá do očí a ruce má v kapsách. Usmívá se a já vím, že ta fotka je jediněčně krásná. Dick má ruce rozpažené, protože zrovna gestikuloval. Pusu otevřenou. Já se směju. Mám pusu roztaženou do úsměvu. Jsou mi vidět všechny zuby a pusu mám malinko pootevřenou. Vedle stála ještě jedna fotka a tam jsme byli ještě malí. David měl odřené koleno a strup na nose. Byl vždycky veselé dítě a věděl co chce. Vždycky ale působil klidně a vyrovnaně a čím víc roste, tím tak působí víc. Vraťme se ale k té fotce. Měl na sobě světle modré tričko a béžové kraťasy. Na té fotce to samozřejmě není vidět, protože je černobílá, ale já si to pamatuju. Já jsem tenkrát měla na sobě tmavě modrou košili s krátkými rukávy a černé kraťasy.
Maminka mě vždycky tak nějak oblíkala jako kluka. Možná že to bylo zkrátka jednodušší a pak jsem dědila nějaké oblečení po mých bratrancích. Mám pár fotek, kde jsem v růžových nebo červených šaťičkách, ale já jsem je vždycky umazala nebo roztrhla. Kluci na mě měli prostě dost velký vliv už od ranného dětství. Mamka si pak užila na mé sestřičce. Je ale pravda, že ona by taky měla být spíš kluk.
Na té fotce je ještě malá Gill. Má culíky a pihovatý nos. Usmívá se batolecím úsměvem a tvářičky má narůžovělé. My dva už jsme očividně vyrostli z růžových tvářiček, ale pihy máme. Naše dětství byla velmi bezstarostná. Ráda jsem si s klukama hrála. Dick působil vždycky hrozně inteligentně. Něco vymyslel a pak nás o tom poučoval. A my jsme mu vyseli na rtech a hltali každé jeho slovo. Pak se ten svůj nápad snažil zrealizovat a i když se mu to nepovedlo, považovali jsme ho za hrdinu.
David se vrátil s deskou a strčil jí do přehrávače, který byl zatím náhrada, než bude ten druhý opravený. Usmála jsem se na něj. Vždycky vybere nějaký skvost. Sedli jsme si na zem a David mě poprosil abych mu předčítala nějakou knihu, kterou měl mít přečtenou na literatůru do školy. Já už jsem jí měla přečtenou. Nepamatuju si na to, jaká to byla kniha a opravdu toho lituju. Moc se mi tenkrát líbila. Četla jsem a četla. On seděl a šťoural se v tom rozbitém přehrávači. V té knize byla moc hezká věta: „Nejkrásnější je lásku dávat. Když milujete, je to nádhernější než když jste milováni. Ovšem neopětovaná láska velmi bolí.“ Dva velmi rozdílné pocity tak blízko sebe. Nad touto větou jsem se pozastavila a přečetla jsem jí ještě jednou. David vzhlédl od své práce a podíval se na mě s otázkou v obličeji. „Líbí se mi ta věta.“ vysvětlila jsem a pokračovala jsem ve čtení. Ještě chvíli mě pozoroval. Pak se vrátil zpátky ke své práci. V té knize byla ještě jedna pasáž a ještě jedna citace, která se mi opravdu zalíbila. Byla to citace z Bible. Tenkrát jsem věřila v Boha a modlila jsem se k němu, ale Bibli jsem nikdy v ruce neměla. Ani doma jsme jí neměli. Proč, to nevím. S Ali jsme chodili často do knihovny a do knihkupectví. Tenkrát mě napadlo, že si Bibli koupím. Domluvila jsem se proto s Ali, že spolu zajdem do knihkupectví. Nikdy jsem nebyla na detektivky a ani na sci-fi. Když jsem byla malá, vyprávěl nám – mně a Daveovi – Dick příběh o Robinu Hoodovi, tenkrát jsem ho měla nejradši. Později jsem ráda četla různé příběhy ze života. Ale romány jsem nemusela. Některé se mi líbily, to je pravda, ale některé mi přišli tak přehnané a hloupé, že jsem je mnohdy ani nedočetla. Ali naopak měla takové bláhové romány ráda a já jsem si je později taky zamilovala. Utíkaly jsme tak před realitou, kterou jsme v mládí tolik vyhledávaly. Jenže já jsem spíš snila a vymýšlela jsem si vlastní příběhy. Některé jsem Ali vyprávěla, některé jsem si zapisovala. David ten četl jenom časopisy o hudbě, návody a to co číst musel. Časopisy o hudbě jsem si četla s ním a to velmi ráda. Nebyly to časopisy jako dnes. Byly o mnohem hezčí. V naší době vznikaly legendy a časopisy o hudbě byli psány slušně a hezky. Byly plné černobílých fotek a obrázků nových alb. Milovala jsem je, všechny.
Ten den jsem strávila celý s Davem. Dočetla jsem mu tu knížku a pak jsme se dívali spolu a s Dickem na televizi, na náš oblíbený pořad o hudbě Top of the Pops. Zítra mám sraz s Ali před knihkupectvím. U nás mají otevřeno i v neděli, ale až od dvou odpoledne.
Setkaly jsme se v půl třetí před knihovnou. „Ahoj Ali.“ přivítala jsem jí. „Ahoj. To je dost že jdeš.“ odpověděla mi na pozdrav a otevřela dveře knihkupectví. Usmála jsem se na ní. „To je ale přivítání.“ Zasmála se. Vešly jsme dovnitř a začaly jsme si prohlížet různé nové knížky. Ali se moc líbila knížka s fialovým obalem a starorůžovým kloboučkem na přední straně. Byla to kniha od Charlotte Brontë s názvem Villette. „Asi si jí koupím.“ rozhodla. „A půjčíš mi jí pak?“ zeptala jsem se jí. „Samozřejmě.“ ujistila mě. Když jsme zašly trochu hlouběji do krámu, Ali se mě zeptala: „Tak jaký to bylo, když tě Paul doprovázel domů?“ „Hodně jsme si popovídali. Bavili jsme se tak různě, o sobě. Je opravdu milý, ale je v něm něco víc a na to já hodlám přijít.“ řekla jsem rozhodně. „Hmm…pomůžu ti.“ usmála se na mě Ali. Najednou jsem si všimla poličky, kde ležela právě kniha pro kterou jsem se vydala. „Tady je.“ vzala jsem jí do ruky a ukázala Ali. „Ty si jí chceš opravdu koupit?“ vzala si jí ode mě Ali a začala v ní listovat. „Ano, chci. Myslím že tím nic neztratím a chtěla bych si jí přečíst.“ odvětila jsem Ali. „Hmm… proč ne. Ale bude to náročný.“ usoudila a podala mi jí zpátky. „Já vím, ale aspoň jí budu mít doma.“ „Koukni támhle.“ ukázala najednou na regál s romány. Podívala jsem se tam. Stála tam velmi hezká smaragdově zelená kniha s názvem Robin Hood. „Robin Hood.“ vydechla jsem a následovala jsem Ali, která už jí měla v rukou. „Je drahá?“ zeptala jsem se jí. „Ne, moc ne.“ odpověděla a ukázala mi cenovku. Abych to uvedla na pravou míru, nebylo to úplně knihkupectví, ale takový antikvariát. Někdy měli nové knížky, ale každý tam mohl dát svou knížku, kterou už nechce. Ali se mě zeptala, jestli si jí koupím. „Vždyť je to Robin Hood.“ usmála jsem se na ní. „No a? Třeba nebude tak hezký jako v Dickově podání.“ namítla. „Hmm… to neva. Mně se moc líbí.“ vzala jsem knihu od ní. Ještě chvíli jsme si prohlížely různé knihy, ale na nic jsme už nepřišly. Zaplatily jsme proto a vyšly ven. Koukla jsem na hodinky, které jsem si vyjímečně vzala s sebou. „Kolik je?“ zeptala se mě Ali. „Je čtvrt na čtyři. Za chvíli sem pro mě přijde David a půjdem do obchodu s hudbou, chceš jít s náma?“ „Nevím. Asi ne.“ zamyslela se Ali. „Škoda.“ „Hmm… tak zítra ve škole.“ rozloučila se se mnou a odešla. Naposledy jsem jí zamávala. Pak jsem si všimla Davida, přicházejícího z druhé strany. Vydala jsem se mu naproti. „Ahoj Marthy, tak co? Jak jsi pořídila?“ vítal mě David s úsměvem. Přiběhla jsem k němu. „Ahojky, jsi tady přesně včas. Ali právě támhle odchází.“ pochválila jsem ho za jeho dochvilnost. „Ona nechtěla jít s námi?“ zeptal se mě. „Asi měla něco jiného na práci.“ řekla jsem mu. Mířili jsme směrem k obchodu. „Takže jsem si koupila, co jsem chtěla. A nebudeš tomu věřit, ale koupila jsem moc hezkou knížku o Robinu Hoodovi. Pak ti jí ukážu.“ sesnámila jsem Davida se svým nákupem. „S obrázkama?“ zazubil se. „Jo, taky tam nějaký jsou.“ „A co je to, pro co jsi šla?“ zajímal se dál. „Bible.“ prozradila jsem mu. „Bible? To je zajímavá volba.“ pokýval hlavou.
Když jsme vešli do obchodu, prodavač se usmál a řekl: „To jsou k nám hosti.“ „Dobrý den.“ pozdravila jsem ho a David taky. „Jdete si pro nějaké novinky nebo snad pro noty?“ obrátil se na nás. „Porozhlídnem se trochu.“ oznámil mu Dave. „Ok. Jen se rozhlížejte.“ usmál se pan prodavač a dál si pokračoval v práci, kterou měl rozdělanou na pultu. Chvíli jsme se rozhlíželi a Dave mi ukázal pár desek. Zašli jsme hlouběji do krámu a začali jsme se hrabat v něčem starším. „Koukni tady na to.“ rozchechtal se Dave a ukázal mi jednu desku od Bowieho. „To je strašný.“ rozesmála jsem se, ale tvář jsem zkřivila odporem. „Ten se vymódil.“ zasmál se Dave. „Vypadá spíš jak už po smrti.“ namítla jsem. „No jo. Celebrity si na sebe můžou vzít cokoliv a všichni je žerou.“ přikývl Dave. „Není to divný?“ zvedla jsem tázavě obočí. „Jo. Je. A to je na tom to extra.“ rozesmál se zas Dave. „Tak jo. Dneska už nemám ani korunu a tak nějak nemám už ani chuť nic kupovat.“ rozhodla jsem se. „Jsem na tom stejně, ale baví mě si to tady prohlížet. Koukni tady na to, Mozart.“ zase se začal chechtat. „Co prosímtě máš proti Mozartovi?“ nechápala jsem. „Je v oddělení pro pop.“ ušklíbl se. „Jo ták. Tak to je dobrý.“ usmála jsem se. „Jinak proti klasice nic nemám, jenom bych jí asi nemohl poslouchat furt.“ dodal. „Já nevím, ale je to umění. Větší než nějakej popík nebo rock. Nemyslíš? Líbí se mi to.“ „Asi jo.“ souhlasil se mnou. Když jsme vyšli před obchod, řekla jsem: „Víš co bych chtěla umět?“ „Ne.“ „Myslela jsem si to. Chtěla bych umět skládat a psát písničky.“ „To je ale těžký. Někdo na to má buňky a někdo ne. Tak to někdy zkus, třeba ti to půjde.“ navrhl mi Dave. „To těžko, to spíš tobě. Vždyť ty jsi úžasnej na kytaru.“ „No jo,“ usmál se.
Pak jsme se vrátili domů. Po cestě jsme si povídali s Davem o předešlé noci. Celou noc pršelo. „Já nevím, ale mně se to líbí. Když poslouchám šumění deště. Cítím se jako,“ odmlčela jsem se. „Jako?“ vybídl mě abych pokračovala. „Já nevím. Prostě úplně cítím jak se mi něco nádhernýho rozlévá po těle. Je to stejný jako když hraješ na kytaru.“ usmála jsem se na něj. „Aha. Ty jseš stejně zvláštní.“ „Nejsem. Jsem stejná jako ty. Přece když slyšíš kytaru, tak ti taky naskakuje husí kůže, nebo ne?“ Podíval se na mě a stále se usmíval. Pak se zadíval do slunce, které právě vykouklo z mraků. „Jo. Naskakuje. Ale je to jiný.“ „Ne. Je to stejný. Zkus se zaposlouchat do deště, v noci, když je maximální ticho.“ podívala jsem se mu do očí. V tu chvíli se rozesmál. Když jsme přišli domů, šli jsme k Daveovi do pokoje. Začala jsem číst Davidovi Robina Hooda. Pak přišel Dick. „Ahoj. Co děláte?“ „Tiše brácha, tady se čte Robin Hood.“ napomenul jej Dave. A tak si Dick sedl k sobě na postel a taky se zaposlouchal. Dave ležel na svojí posteli a taky poslouchal. Byl to velmi hezky strávený večer. Když se začalo stmívat, zeptal se mě Dave: „Nechtěla bys tady dneska přespat?“ „Copak, chcete vědět jak to dopadne?“ zasmála jsem se. „Jo.“ souhlasil Dick. „Já nevim. Musím se zeptat doma.“ začala jsem brát na vědomí důležité povinnosti, které leželi na mé hlavě. „Já řeknu mámě ať zavolá tvým rodičům. Třeba to zařídí.“ vsatl David z postele a seběhl dolů. Zůstali jsme s Dickem sami. Nikdo z nás nepromluvil. Nevím proč, ale s Dickem si nerozumím tolik jako s Davem. Je jiný. Víc uzavřený do sebe. A nebo se mi to jenom zdá? Je to snad obráceně? Nevím, ale Davea mám radši. Najednou mě z úvah vytrhl Daveův hlas. „Zařízeno, zavolala jsem k vám sám. Vzala to tvoje máti, tak jsem se jí zeptal, jestli bys nemohla u nás přespat. Říkala že jo. A pak se ptala, jestli příjdeš domů na večeři. Zařídil jsem to tak, že budeš večeřet u nás.“ informoval mě Dave. „A zeptal jsi se vašich, zdalipak s vámi můžu večeřet?“ zeptala jsem se ho ještě na jednu věc. „Jo, zeptal a samozřejmě souhlasili. Co by neudělali pro svého milovaného syna.“ pokusil se o okouzlující úsměv, což mě, s jeho výrazem, velmi rozesmálo. Smíchem jsem nakazila oba bratry. „Čti dál.“ zaprosil Dick. „Dobře.“ začala jsem číst dál. Dick zavřel oči a Dave se uvelebil zpátky na postel. Venku se začalo stmívat. Zrovna v nejnapínavější chvíli někdo zaťukal na dveře. Všichni jsme byli tak vtáhnuti dějem, že jsme úplně nadskočili. Teda já určitě. „Jídlo“ ozvala se za dveřmi Gill. Dick se neochotně zvedl. Dave zívl a řekl: „Zrovna v takové chvíli. Zrovna když chce Robin Hood zachránit Marion. To jsou nervy.“ Zasmála jsem se. „No a ne?“ obrátil se na mě a seskočil z postele. Přistál vedle mě a udělal jako by měl v ruce luk a šíp. „Jsem Robin Hood a zachráním tě, má sladká Marion.“ byl jak malý kluk. Musela jsem se znova rozesmát. Dave, momentálně Robin, skočil na svého bratra přičemš křičel: Utíkej Marion! Pokud by si snad někdo myslel, že Marion jsem já, tak ho vyvedu z omylu. Krásná Marion byl Dick. Na mě mířil Dave šípem, s křikem, že jsem zlý princ John. Tak dobře, pokud mám být ta zlá, budu. Skočila jsem po Davidově polštáři a mrskla jsem ho po něm. Ten ho ale včas zachytil a hodil zpátky. Rychle jsem se přikrčila a polštář dopadl na psací stůl. Těsně vedle skleněných rámečků s fotkami. Oba jsme si oddychli. Dick mezitím využil naší nepozornosti a zmizel. Ještě za námi houknul, že ten kdo příjde pozdě k večeři, nedostane nic. Oba jsme se rozběhli dolů do kuchyně. Smáli jsem se ještě dlouho po tom, co jsme vešli do kuchyně.
„No konečně.“ usmála se na nás paní matka a začala nám nalévat polévku. Gill se začala pochichtávat. Já i Dave jsme byli pěkně rozcuchaní. Dave na ní vyplázl jazyk. Ona mu ihned oplatila. Vyplázla ho na něj taky. „No tak děti.“ poznamenal pan otec a my jsme propukli v další smích. Pak Dave vyplázl jazyk na mě a vznikla tichá pošta. Poslala jsem ten nezvyklý dopis Dickovi a ten zas Gill. „Nevím nevím, co z vás vyroste.“ zakroutila hlavou paní matka. Mrkla jsem na Dicka. Ten sklopil oči. Ale všimla jsem si jak se směje.
Když jsme dojedli, vyšli jsme zase nahoru do klučičího pokoje. Dave mi přinesl svůj spacák. Rozložil ho na zem a přinesl mi ještě deku. Lehli jsme si každý na svou postel a Dick zhasl velké světlo na stropě. Rozsvítila jsem si malou lampičku na Davidově nočním stolku a začala jsem číst. Za chvíli se ozvalo Dickovo spokojené chrápání. Přestala jsem číst a zadívala jsem se na Davida. Ten se na mě usmál a zašeptal: „Je tuhej.“ Usmála jsem se taky. Lehla jsem si do své připravené postýlky. Zadívala jsem se na Davida. Pak jsem zhasla lampičku a zašeptala do tmy: „Dobrou Davee.“ Dave odpověděl: „Dobrou.“ Pak jsem uslyšela i jeho tiché chrápání. Ten zvuk, jejich přítomnost a radost v srdci, to všechno mě ukolébalo ke spánku.
02 Středa kvě 2012
Posted Nezařazené
in
Modrý křišťál
|